PŮJDOU-LI MYŠLENKY A EMOCE DO VÁLKY, EMOCE ZVÍTĚZÍ

09.04.2013 10:56

 

Protože jsme se jako děti nesměly moc zlobit, vztekat, bát se, plakat a křičet, stali se z nás sice kultitovaní dospělí lidé, ale skrze tenhle proces výchovy jsme vážným způsobem ztratili spojení se svými emocemi, neumíme je zpracovávat, častokrát je nedokážeme ani rozpoznat, jediné, v čem jsme opravdoví experti je škála způsobů, jakým je umíme přebíjet, přehlušovat a potlačovat. 

V naší společnosti není místo pro takzvané negativní emoce. Hněv, smutek, úzkost, apatie, žárlivost a jiné jsou okamžitě potlačovány již v zárodku (už u dětí) a pokud se je nepodaří zadržet a oni se projeví, člověk, který je cítí a projevuje, je okamžitě vyloučen z hlavního proudu, je vystrčen na okraj, kde musí zůstat, dokud se „nesrovná“ a pak je mu dovoleno vrátit se zpět do velké šťastné skupiny main streamu.

I když je to paradoxní, to samé se častokrát děje i u lidí, kteří se rozhodli jít alternativní nebo duchovní cestou. Víme přesně, jaké emoce jsou nejhorší, jaké nemoci mohou způsobit a máme celé hory knih návodů, jak negativní emoce uklidit či vystrnadit pozitivními tvrzeními prohlašující opak našeho stavu. Když nás někdo strašně rozčílil nebo nám ublížil, je špatné cítit nenávist vůči takovému člověku, musíme mu okamžitě a bez prodlení odpustit a ideálně mu ještě v zápětí požehnat láskou a pak nasadit úsměv a ukázat to celém světu: Podívej se na mě. Já jsem vyrovnaný. Jsem duchovní a jsem vyrovnaný. Miluji i své  nepřátelé a tak je to správné! Kritika se nenosí, je neduchovní. Správné je všechno a všechny přijímat, pokud s tím máme problém, tak halt ještě nejsme tak duchovně na výši a musíme na sobě zapracovat! 

Co se tu snažím říct? Snažím se říct, že jako společnost, i jako jedinci nejsme vůbec schopni zpracovávat emoce! Vůbec si neuvědomujeme to ohromné množství energie a informací, které emoce přenáší. A když jsme s nimi (s těmi vlastními) náhle konfrontováni, jsme úplně ztraceni. Nevíme co s nimi. Nikdo nás to nikdy nenaučil. Takže je buď excesivně projevíme (čímž je ovšem většinou nezpracujeme) nebo je částečně či zcela potlačíme. K téhle uváze mě inspiroval můj vlastní osobní zážitek, který i mě probral z hlubokého snu. Už mnoho let se věnuji duchovním naukám a snažím se svoje znalosti a poznatky co nejvíc vyzkoušet a prakticky využít ve svém životě. Na konci minulého roku na mě padla úzkost kvůli několika okolnostem v mém životě. Byl to takový mix strachu a úzkosti z budoucnosti, týkalo se to konkrétního problému, který jsem ale ze své pozice nemohl nikterak vyřešit. Úzkost mě trápila několik dní a byla mi extrémně nepříjemná.  A jak jsem to vyřešil? Mám přece skvělé sebeovládání! Umím přece bravůrně ovládat své myšlenky! Jedním pomyslným šmahem jsem vyhodil všechny ty vlezlé a nepříjemné myšlenky a pocity z hlavy ven. A byl klid. Najednou byl klid a mně bylo zase fajn. Bil jsem se do prsou, jak je to super být pánem své mysli. Za pár dnů jsem na svůj problém zcela zapomněl. 

Asi tři měsíce po tom jsem se jednou takhle v neděli ráno probudil a bylo mi nějak zvláštně. Nevěnoval jsem tomu ale pozornost. Udělal jsem si snídani a čaj a bylo mi ještě hůř. Měl jsem pocit, jako bych měl extrémně nízký tlak. Den před tím jsem začal držet jednu dietu, abych shodil pár kilo nabytých přes zimu, a tak jsem svůj zvláštní pocit připisoval možná poklesu cukru v krvi. Jak jsem ale cítil, že je mi pořád hůř, rozhodl jsem se udělat si ještě kafe a dát si cigaretu, aby mi tlak trochu vyskočil. A pak to přišlo. Po asi 5 locích kafe a 3 šlucích cigarety moje srdce spustilo děsivou šou. Bum… bum… bum… bum.. bum.. bum.bum.bumbumbumbumbumbumbum!!!!!!!!!!!  Zmocnila se mě panika, začal jsem pobíhat po bytě a hysterčit. Co je to? Umírám? Mám infarkt. Srdce jelo na plné obrátky, měl jsem 140 tepů na minutu. Snažil jsem se vší silou použít svou vůli a srdce uklidnit, ale moje vůle v tu chvíli byla jako člověk, který se s nataženou rukou snaží zastavit protrhlou přehradu, před kterou právě stojí. V zoufalství mě napadlo vzít si rychle něco sladkého (což bylo jenom placebo, ale zabralo to) a až to nahodilo zpětný chod téhle děsivé srdeční eskalace. Tep se pomalu začal uklidňovat, ale trvalo mi asi hodinu, než jsem byl schopný vstát a něco dělat. Celý den jsem pak zůstal rozklepaný a rozechvělý, ale stav se už neopakoval. Okamžitě jsem tuto epizodu připsal hloupému nápadu držet dietu a hned jsem s ní přestal. Večer už jsem se tomu celému smál v domnění, že je to za mnou. Nebylo. 

Když se to samé znovu opakovalo ráno dva dny poté, moje cesta už nevedla do práce, ale k lékařce a celý den následovala různá vyšetření srdce, tlaku, cukru atd. Po několika hodinách v nemocnicích mi bylo řečeno, že jsem naprosto zdravý. Připadal jsem si jak blázen. Když to zkrátím, to celé se opakovalo ještě několikrát. Štastným vedením osudu poznala jedna osoba v mém okolí poměrně záhy, o co se opravdu jedná. Všechno ukazovalo na panickou úzkost (nebo panický atak, chcete-li). Má první reakce bylo naprosté odmítnutí. Nesmysl. Naprostý nesmysl. Já jsem přece psychicky velmi silný jedinec! Kravina, blbost! Když jsem si ale přečetl celou příručku na toto téma,  musel jsem polknout holou pravdu – trpím panickou poruchou. I když to zjištění bylo ze začátku šokující, hned mi to dalo zase zpět sílu. Vždycky je lepší vědět, proti komu bojujete. Teď už budu moudřejší a budu připravený. Když atak asi dva dny nato znovu udeřil, byl jsem v práci u počítače. Nasadil jsem veškerou svou duševní sílu, pustil si do uší meditační hudbu, rychle jsem najel na jogínské dýchání a koncentroval jsem všechny své myšlenky na to, že jsem v pořádku, nic mi hrozí a není důvod, aby mé srdce šílelo tímhle způsobem. Jenže moje tělo a moje mysl byly v tu chvíli jak dva rozhádaní sousedé. Přes veškerou mou snahu, sílu vůle a koncentrace si moje tělo jelo dál svojí lajnu a MĚ úúúplně bez skrupulí ignorovalo. Poprvé v životě jsem pochopil, jakou hrůzou procházejí lidé s nervovým enemocněním, kteří sice navenek působí jako labilní, ale v hlavě mohou být naprosto zdraví a silní! Seděl jsem na židli, moje tělo se chovalo, jako by mě honil lev a já před ním utíkal a já jsem s tím nemohl vůbec nic dělat, jen bezmocně přihlížet. Moje uvědomění faktu, že jsem skutečně měl panický atak, i toho, proč asi vznikl (po několika dnech jsem si spojil svůj manévr s úzkostí, který jsem na sobě provedl koncem roku, a současný stav), ani tak okamžitě nepomohlo. Moje tělo uvolňovalo nahromaděnou úzkost, za sebou, v intervalech 2 až 3 dnů, dokud všechna nevyšla ven. 

I když už jsem cítil, že skoro všechen přetlak je venku a že atak už asi nepřijde, neměl jsem chuť si hrát už na hrdinu a pro jistotu jsem se objednal k psychiatrovi. Ten mi jen okamžitě potvrdil teorii ataků a nabídnul léky (antidepresiva), které jsem odmítl. Nechal jsem si napsat jen prášky na okamžité uklidnění pro případ, že by mě atak zastihl ještě někdy na místě, odkud bych neměl okamžitého úniku. Atak se už naštěstí neopakoval. Když jsem po nějakém čase zpracoval, co se vlastně stalo, byl jsem nakonec velmi vděčný za celou tuto příhodu. Poprvé v životě jsem si totiž uvědomil, že emoce nejsou něco, s čím bychom měli jít do války. Dál věřím, že na duchovní cestě se člověk musí stát pánem svých myšlenek a emocí, ale abychom mohli mít něco pod kontrolou a ovládat to, musíme to nejdřív dokonale znát, neboť nejhorší nepřítel je ten, kterého neznáme! Začal jsem tedy studovat víc na téma emoce, jejich sílu a jejich poselství a otevřela se mi sféra, kterou jsem do této doby, velmi úspěšně zcela ignoroval.

EMOCE: 

Emoce jsou mocnými nosiči energie a informací. Emoce nejsou ani dobré, ani špatné. Emoce vždy pracují v náš prospěch. Čímkoliv si naše duše prochází, emoce nám pomáhají vyrovnávat přetlak, upozorňovat nás na nebezpečí a vyplavovat ven vše, co je nepotřebné nebo škodlivé. Ne nadarmo jsou v ezoterice emoce přirovnávané k vodě. Abychom byli zdraví, fyzicky i psychicky, musí naše emoce volně proudit a cirkulovat tak, jako to voda dělá v přírodě i v našich tělech. Jestliže se v nás nakupí nějaká emoce, se kterou si nevíme rady nebo je nám jednoduše tak nepříjemná, že se jí chceme zbavit, a my jí odmítneme (tak jak jsem to já provedl s úzkostí), vytěsnáme ji do sféry, ke které nemáme vědomě přístup a kterou ani vědomě necítíme. Tím snadno nabydeme dojmu, že jsme emoci překonali. Jenže problém je v tom, že emoce nám přišla naproti něco říct a s něčím nám pomoct. Tím, že jsme jí vytlačili, jsme přesunuli ohromnou energii někam, kde na nad ní ztrácíme přehled a kontrolu, a navíc jsme tím narušili přirozený tok pomyslného vodního elementu, což nemůže přinést nic jiného než další problémy. Potlačené emoce mohou ještě párkrát vykouknout a snažit se s námi navázat kontakt, ale potlačíme-li je pokaždé, když tak učiní, změní směr, ustoupí nám (dočasně). Namísto toho se budou hromadit v našem podvědomí a budou buď vyvěrat ve chvílích, kdy nebudeme dávat tolik pozor, u někoho například v opilosti, nebo kdy je nebudeme moct ovládat, třeba ve spánku, a nebo opravdu zcela utichnou, podaří-li se nám je zašlapat skutečně hluboko. Až pak jednoho krásného dne, ve chvíli, kdy nebudeme vůbec nic tušit a nebudeme na to připraveni, vyplaví se s veškerou nahromaděnou energií a udělají nehoráznou paseku. 

Zatímco naše myšlenky jsou poměrně volné a nejsou omezené časem a prostorem, naše emoce nemají jiné pole působnosti než je naše duše a naše tělo! To je také pole, na kterém pak předvedou svojí mohutnou sílu. Zde je možná na místě ujasnit si jednu věc. Volně cirkulující emoce jsou jako jemný horský potůček. Pokud proudí, jejich síla je lehce zvladatelná a nemáme důvod vnímat ji jako nebezpečí. Pokud jim ovšem přestavíme hráz nebo rovnou velkou přehradu, jejich síla se mnohonásobně zvýší a bude dál zvyšovat, dokud naše přehrada nepraskne. A ve chvíli, kdy k něčemu takovému dojde, nepomůže nám vůbec nic! Ovšem to je jen jedna nagativní stránka této emocionální přehrady. Tlak, který cítíme, i když zatím přehrada stojí, tlačí na různé oblasti naší duše a tím i našeho života. My většinou nedokážeme původ tohoto tlaku vystopovat, a tak se snažíme přebít tento nepříjemný pocit napětí všemi různými způsoby: alkohol, drogy, přejídání, workoholismus, přemíra sportu, přemíra intelektuální činnosti, nekonečná zábava, utápění se v knihách, filmech, seriálech, prostě cokoliv, co odvede naši pozornost od našeho těla a našich emocí, které jsou s tělem úzce spjaty. Další záporná stránka emocionální přehrady je ta, že vystavíme-li přehradu na řece, všechno, co je před přehradou, se zatopí a zničí, a všechno, co je za ní, uschne a zemře. Tím se zcela naruší rovnováha v našem těle a začnou vznikat ty nejrozličnější fyzické (a psychické) potíže a nemoci. Samozřejmě to není vždy tak jednoznačné nebo černobílé, jak to líčím, ale snažím se obrazně vykreslit proces, ke kterému v naší psyché dochází, potlačujeme-li drastickým způsobem některé z našich emocí. Navíc nejsem až tak daleko od pravdy. Rozhlédněte se kolem. Všude v naší společnosti na vás ze všech stran vyskakují lákadla, která nám pomáhají zapomenout, bavit se, nemyslet, jen si užívat, přebýt tu prázdnotu a tlak v nás něčím příjemným, něčím sladkým, něčím vzrušujícím. Věšina moderních lidí by zešílela, kdyby měla sedět bez kafe, alkoholu, cigaret, televize nebo internetu 3 hodiny na jednom místě v tichu. A proč? Protože by najednou začali slyšet, cítit a vnímat všechno to, co se tak pracně snaží každý den zašlapat a přehlušit.  A tady mě nechápejte špatně – nevyčleňuju se z této skupiny. Týká se to nás všem nebo alespoň drtivé většiny z nás!

A co tedy s emocemi? Jak si z nich udělat pomocníky namísto vlivných nepřátel? Na to pravděpodobně neexistuje jednoduchá odpověď, přestože východisko je poměrně prosté. Každá emoce v sobě obsahuje:

1. informaci, kterou se nám snaží sdělit. Někteří možná namítnou, že tato informace nemusí být realistická, ale pro naši duši je velmi realistická, ať už by se objektivnímu pozorovateli zdála jako nesmyslná. Na úrovni emocí je realita nepodstatná. Věříme-li něčemu, co objektivně není pravda, tato víra vytváří naší vnitřní realitu a mocně na nás působí. Naše duše se nám snaží říct: cítíš se špatně, protože věříš, že… Emoce nás pouze informuje, nenabízí řešení, pouze ukazuje, dokud vítr vane.

2. nám emoce přináší přesné množství energie, kterou potřebujeme k tomu, abychom s informací, kterou nám předala, mohli co nejlépe a IHNED naložit. Čili přijde-li nám naproti emoce, naším úkolem je uvědomit si, že přichází v míru a ve jménu našeho blaha. Přivítat jí a respektovat její poselství. Podívat se přesně a zblízka na to, co přináší, a dát průchod připojené energii a nasměrovat ji tak, aby nám pomohla něčeho dosáhnout a zároveň neublížila ani nám, ani ostatním.

Zní to snadno, ale lehké to není, já vím. Ale pro většinu z nás bude už úspěch to, pokud při prvním návalu silné emoce nevytáhneme okamžitě krabičku cigaret, víno z lednice, čokoládu z kredence nebo sluchátka k mp3 přehrávači, ale namísto toho se zhluboka nadechneme a řekneme: dobře, pojď do mě, co mi chceš říct? Ano, ucítíme v sobě tlak a napětí, protože kdyby emoce přicházela bez napětí, nevšímali bychom si jí už vůbec. Už tím, že jí přijmeme a hlavně, že jí budeme vážit a respektovat ji, přestane okamžitě působit hrozivě. 

Dokáže-li člověk přijímat své emoce a moudře s nimi nakládat, plní v něm každá lidská emoce svou původní a prospěšnou roli. V takovém člověku, jenom pro příklad, vyvstane-li hněv, upozorní ho na to, že něco jeho osobního bylo narušeno a dá mu energii k tomu, aby mohl nastolit zpět své hranice a uhájil svůj osobní prostor a svobodu. Zdravě fungující strach je intuice působící na fyzické úrovni, která  nás upozorňuje na nebezpečí a zároveň masivně zostřuje naše smysly a urychluje naše myšlení, abychom mohli na nebezpečí vhodně zareagovat. Zdravý nepotlačovaný smutek z nás vyplavuje bolest a napětí a provází nás fází přechodu a opouštění starého. Všichni víme, že pokud dáme smutku volný průchod, jakmile vyjde ven všechna jeho energie a vyplatí vše (nebo podstatnou většinu), co se v naší duši nahromadilo, smutek sám přirozeně odejde a my se cítíme osvěženi a revitalizováni. Ano, potká-li nás nějaká zdrcující ztráta, smutek se vrací znovu a znovu, i několik let, ale pokaždé přichází v dobrém, zbavit nás přetlaku, který se nahromadil od doby, kdy jsme ho cítili naposledy. A něco podobného platí o každé emoci. Nesnažím se tu poskytnout přesný návod, jak na každou emoci reagovat. Zaprvé ho nemám a zadruhé by se stejně nedal popsat na pár stránkách. Snažím se tu jenom upozornit na to, že je potřeba emoce přijímat a zpracovávat a o těch „negativních“ to platí dvojnásob. Musíme si uvědomit, že dokud se nenaučíme zpracovávat svoje pocity, bude naše společnost čím dál tím nemocnější, depresivnější a zvrácenější. Potlačené a nezpracované emoce dokážou kdysi krásnou lidskou bytost proměnit v necitelné monstrum, ničivého žárlivce nebo sebevražedného labila. Problém všech takových těžce nemocných lidí nebyly jejich emoce, ale to, jak s nimi naložili nebo nenaložili.  

Jedním z hlavních důvodů, proč se naše společnost nachází ve stavu, v jakém se nachází, je fakt, že nerespektuje emoce. Kdo svoje emoce neskrývá nebo je dokonce dává najevo, je považován za slabého. Neschopnost s emocí naložit a strach z ponížení či zesměšnění nás od malička učí emoce potlačit a skrýt. Myslím, že je na čase s tím něco udělat. Avšak pamatujme – to, že svoje emoce vyrchlíme na někoho druhého, vyjde nastejno, jako bychom je potlačili. Ani v jednom případě je nezpracujeme a nepochopíme.  Emoce musíme nechat vyplavat na povrch a pracovat s nimi v rámci svého osobního prostoru (svojí aury) a teprve, až pochopíme jejich poselství a přijmeme jejich energii, bychom měli reagovat na okolí, které zdánlivě naši emoci vyvolalo. 

Nosíme si v sobě ohromné množství skrytých emocí z dětství a také velkou část nezpracovaných emocí z předchozích vtělení. Mnoho z nás se často rozčiluje nad tím, proč si lidé nepamatují svoje minulé životy. Když si uvědomíme, že jsme sotva schopni zpracovat emoce včerejšího dne, pochopíme, že pokud by se otevřely všechny naše vzpomínky z minulosti najednou a vyplavily by všechny nezpracované emoce, praskla by nám za pár vteřin hlava. Nicméně je naší povinností a vlastně i nezbytností zpracovat v sobě (postupně!) všechno, co zpracováno nebylo. Můžeme si to začít trénovat na emocích, které prožíváme každý den. Jakmile se v tom zlepšíme a zdokonalíme, začnou se uvolňovat starší nánosy a vyplavávat na povrch. A tímhle postupným zpracováváním a očišťováním se člověk (často nevědomě přirozeným procesem) dostane k tomu, že se mu začnou vybavovat vzpomínky na životy, které dávno (zaplaťpánbůh pro něj) zapomněl. 

Co tedy říct na závěr? – Respektujte svoje pocity. Pamatujte, že přijmout své emoce neznamená nutně se s nimi sžít. Berte jejich poselství vážně a přijměte energii, kterou vám přináší. Pokud byste strašně rádi se svými emocemi pracovali, ale nevíte jak, nezoufejte. Na začátku každé změny stojí nejdřív ochota. Ochota se změnit. Ochota se učit. Ochota se posunout. Pokud tuhle ochotu máte a jste připraveni, život vám napomůže a dovede vás k lidem, informacím a situacím, které vás budou posouvat dál. Každý má svojí cestu a ta vaše je pro vás ta nejlepší!

***

K hodně informacím o emocích, které se zde zaněly, mě inspirovala úžasná kniha jménem The Language of Emotions od autorky jménem Karla McLaren. Kniha bohužel vyšla pouze v angličtině a autorka mi potvrdila, že překlad do jiných jazyků se dlouhodobě želbohu neplánuje. 

Jan Menděl

 

—————

Zpět