Osvícení není žádné "cappuccino awaking"

06.01.2013 16:45

 

Včera mi kamarád poslal 12minutové video (dole pod článkem), jehož důležitost pro svůj proces si plně uvědomuju až dnes, takže Ondro, díky - perfektní načasování. V tomto videu se říká, že moment osvícení neznamená nutně trvalé osvobození. 
 
Pro mne neznámý duchovní učitel Mooji si získal mou důvěru svým jemným vystupováním, v němž se snoubila zkušenost s pokorou, mluvil o něčem, co jsem dávno věděla, ale nedokázala aplikovat na své prožívání. Odmítala jsem si přiznat, že se to týká i mne - že stav tzv. osvícení není žádné cappuccino awaking - že po každém nahlédnutí do univerzálního stavu Srdce přichází okamžik "a pak". A tak i já měla svůj nejdelší stav probuzeného Vědomí - plné přítomnosti duše v těle - 16 dní, tyto dny byly ve znamení spolupráce duše s jejím omezeným vědomým zde (tedy mnou rozuměj) a vzájemném slaďování představ o tom, jak naplnit své dny, z čehož vyplývala vnitřní harmonie a plný potenciál bytí zde, než přišel můj okamžik "a pak". Mooji říká, že mysl má vždy určitý čas, aby nás sejmula - a moje mysl na mne zaútočila právě skrze pochybnost, že tento stav blaženosti, absolutního přijetí všeho, co je, a všeobjímající důvěra v běh událostí nemůže být trvalý.
 
 
Poslední roky svého života jsem byla neustále "zastředěná" v Solaru (můj život byl řízen emocemi), tedy přechod do Srdce jako svého nového středu, který se u mne začal s podzimní rovnodenností a byl dovršen 12-12-12, byl pro mne velkou milostí. Během té doby jsem otevřela desítky krabic traumat, která jsem měla v Srdci uložená a prostor uprostřed mé hrudi se začínal plnit Světlem, už jsem neměla potřebu lpět na mnohém z toho, co bylo - a uprostřed hrudi se objevil nový pocit lehkosti, měkkosti a tepla.
 
Tento nový stav bytí jsem ale stále vnímala jako cosi velmi křehkého - motýlí křídla, která jsou krásná, dokud se jich nedotknete, a tak jsem o tom moc raději nepřemýšlela a byla jsem vděčná, že to "tak" konečně mám, nechtěla jsem vidět ty nepevné základy plné pochybností. Mé dny byly naplněny požehnanými zážitky a lidé kolem se usmívali - na kase, v přecpané tramvaji, bylo to jako Zjevení, byla jsem Alenka v říši divů. Ale pořád ve mne někde hluboko byl schován určitý děs z toho, že se věci vrátí do starých kolejí a já budu znova prožívat hluboké bolesti, ... že paní za kasou se jednoduše přestane ve vteřině usmívat a začne na někoho křičet... Moje mysl mne atakovala takovými představami a já - i když jsem byla  ve stavu vědomí nad tím vším, jsem tušila, že je zde možnost, že to neustojím. A najednou tu bylo méně úsměvů, méně synchronicity, méně... sen o trvalé blaženosti se znovu rozplýval.
 
A pak mi to došlo - já se nebála, že bych udělala nějaký ten krok zpět, jsem si vědomá toho, že ze svého středu se nahýbáme do různých ponorů, kde získáváme zkušenost. Čeho jsem se skutečně bála - byl návrat na absolutní začátek mé Cesty, návrat do té hluboké bolesti oddělenosti a touhy nebýt zde na Zemi, že celou mou zkušenost mne provází děs, že všechno to trápení bylo zbytečné. Už tolikrát jsem na krátké chvíle vylétla do výšin, kdy mé bytí bylo projevením celistvosti, tedy Duše, ale stejně tolikrát jsem padla hodně hluboko do temných koutů svého vnitřního univerza, kde jsem se byla na pár týdnů schopná absolutně ztratit v nevíře a nenaději. Zkušenost (resp. myšlenkový program vyvolávající tuto zkušenost) tedy říkala - když vyletíš hodně vysoko, nutně musíš padat velmi nízko.
 
Ale pak mi došel ten paradox - co je to zase za blbost, Anamel? Myslíš si, že ta ohromná práce, kterou jsi na sobě udělala, přinese jen pár požehnaných okamžiků a pak půjdeš zpátky do Bolesti? Blbost. Blbost. Blbost. Takhle Vesmír nefunguje, ta bolest vycházela z toho, že jsi nepřijímala mnoho a mnoho aspektů své duše. Velkou práci už máš ale za sebou, jsi celistvější - a to nelze vzít zpět. A tak to je. Zkušenost se zjemňuje, doba pochybujících fází zkracuje - ale jsou tu, člověk potřebuje tyto ponory do sebe sama. Alespoň v tuto chvíli... Kdyby už je nepotřeboval, nenastávaly by... Dokud jsou v nás temné kouty, bude se kam potápět. Nejsme přeci žádní povrchoví průzkumníci.
 
Ale teď se znovu snažím naladit na sebelásku a být na sebe velmi jemná, protože jsem chvíli byla ve Ztracenu, kde se vynořovaly další témata k přehodnocení a nyní potřebuji své vlastní pohlazení.
Když po Přílivu přijde do našich životů Odliv, zas zapomínáme, že život běží v cyklech a že žádný stav není trvalý. Když přijde nějaká nežádoucí zkušenost, začne nás zžírat strach, že se jedná o trvalý stav.Pak se znovu nadechneme a začneme přijímat věci, jak jsou... Začneme si všímat, že v našem těle nějaká energie neplyne a že nám způsobuje bolest, pak je potřeba tam jít a tu krabici znovu otevřít. Je jen na nás, jestli ta pauza mezi nádechem a výdechem bude trvat dva dny nebo rok... Je jen na nás, jak široký je náš Střed a jestli zkušenost budeme považovat za výstup ze svého středu, nebo naklonění našeho Středu, abychom lépe viděli šíři a rozsah Univerza.
 
Pořád máme pocit, že se v některých svých životních otázkách vracíme na začátek, ale to není pravda, my se jen noříme hloubš a hloubš, abychom kořeny strachu odstranili se vším všudy a natrvalo. Vracíme se k tématům, abychom je pochopili ze všech stran. Je to s námi čím dál lepší, víte. Možná to z nějakého neuvěřitelně hloupého důvodu nechceme vidět, ale s každým rozhovorem, incidentem, nesnází, získanou informací, s každou myšlenkou, s každou sprchou, a dokonce i s každou návštěvou toalety odchází staré a my děláme kroky a krůčky vpřed.
 
Mooji v tom videu říká "musí to být spolknuto, stráveno a vstřebáno... a potom to, co jen víš, se stane, čím jsi - neodlišným od tebe" - a tam jsme vedeni, tam je Svoboda. Všechno to duchovní, co jsme se naučili, začít skutečně žít a neoddělovat to - tady je svět/život a tady je duchovno. Hodně z nás ještě nepochopilo, že je to jedno a to samé - spiritualita života. 
 
Celý tenhle můj "pád" začal, jakmile jsem publikovala svůj "životopis", vyplulo na povrch spooooustu strachů, začal mi vibrovat solar a krční čakra a totálně mne vyhodily z mého Středu, tedy ze Srdce. Začala jsem být podrážděná, když jsem si uvědomila, že "to" ztrácím... Podstatné nyní pro mne je, že jsem se nenechala zatáhnout do emocionálních dramat, o která se pokoušela má maminka, jež byla zřejmě vnitřně vedena ukázat mi, že mé hranice jsou pevné, takže mami, díky - bylo to náročné, ale stejně tě miluju.
 
I když Silvestr a Nový rok byl ve znamení přátel a pestrých zážitků, zbylé dny jsem byla bez chuti k čemukoliv, nechodila jsem ven a nebyla jsem "akční" ... a po dnech živé stravy tu znovu byla chuť na sladké a kafe, což je krásná ukázka, jak si tělo žádá náhražky - když nemá sebelásku a ztratí vnitřní neomezený zdroj energie.
 
A tak jsem si to dovolila, byla jsem zalezlá doma, snědla jsem všechny vánoční dárky, které byly k jídlu, a na přírodu koukala jen z okna, chvílemi jsem se snažila, ale pak mi došlo, jak křečovité to je, a tak jsem si pustila pár dílů seriálu How I met your mother (prokrastinace největší - to si pouští studenti, když se mají učit na zkoušky) a přemýšlela o tom, jak do mne ostatní projektují své iluze tím, že se mne stále snaží přesvědčit, že existuje něco, co neděláme správně, že mrhám svým potenciálem atd. atd. A já jim to občas uvěřím.
 
Vše je přirozené, jsem Ryba, v zimě jsem v hibernaci, nebudu to přeci lámat přes koleno a dělat ze sebe, co nejsem. O to "akčnější" budu na jaře, nebo prostě až přijde čas... Respektuji se - např. nejraději píšu dopoledne, takže oběd si začínám vařit "po obědě", to vadí pouze té části mne, kterou učili, že oběd je uprostřed dne... nebo například tělo - když mu dávám lásku, nepotřebuje čokoládu, čokoláda nebo sebeláska - nic není horší a nic lepší - je to energie. Tečka. Je to indikátor, kde mi energie neproudí, ale nebudu se obviňovat (tedy nebudu si nakládat ještě více), že zrovna tyhle dny nedokážu cítit sebelásku... Prostě si dam čokoládu. Mé tělo ví, že je pro mne zdravější dát si čokoládu než prožívat chybějící energii  spolu s frustrací a touhou po čokoládě? Jakmile jsem přizvala své tělo do svého života jako svého spolupracovníka, je takové hezčí, pružnější a spokojenější. Tenhle článek publikuju v pyžamu (je 11:20), mam mastné vlasy a na stole nedopitou kávu. Jsem, jaká jsem. Asi jsem právě ztratila několik "čtenářů"... a několik Čtenářů naopak získala.
 
Nejdůležitější je odpustit si "chyby" a nebičovat se za to, že ještě nejsem mistrem bezpodmínečné lásky a existence. Člověk pak stojí "znovu" na začátku a znovu přehodnocuje, jak vše, co se naučil začne žít ve svém životě - zas s trochu větší jistotou a pravdivostí.
 
Každý večer prosím univerzum a všechny své průvodce, aby mne pomohli vrátit se zpět na Cestu středového srdce... a každé ráno jsem zase poučenější o sobě samé a o tom, jak mohu fungovat v tomto světě.
 
S Láskou se směju sama sobě, já jsem byla osvícená, víte. A bylo to fajn, ale už jsem zase tady, a taky je to fajn... Vesmírem se nese smích mé Duše, která se raduje z Průlomu, že já zde "dole" jsem si uvědomila, že Život je Cesta, která má jasný cíl, jež nelze minout, protože v tom bodě se nacházíme permanentně. Je to posvátné Tady a Teď, kde není třeba klást si otázky a neexistují pochyby
 
www.poselstviohne.blogspot.cz
 

—————

Zpět