Mé vnitřní dítě je zraněná indigová duše...

15.03.2013 19:41

 

Mé vnitřní dítě je zraněná indigová duše...

 
Mohla bych napsat stovky stran pochybností. A mohla bych napsat tisíce stran o víře, kroniku naděje a sepsat knihovnu naplněnou příběhy o zázracích.

Mohla bych napsat knihu o strachu. A mohla bych sepsat edici o odvaze a síle.
 
Svými slzami jsem naplnila pozemský oceán a svým smíchem složila nebeskou symfonii.
 
Vyhrála jsem bitvy v nejvzdálenějších koutech vesmírů, a přesto si připadám na Zemi jako ve vyhnanství... ale co zbude Člověku, když andělé se budou cítit vzdáleni od Domova?
 
Jsou dny, kdy mé srdce je roztříštěné na miliony kousků a já je sbírám a všechny je přijímám, ty dobré i ty zlé, ty světlé i ty temné... a pak ... na malý okamžik, ten prostor mezi výdechem a nádechem... zapochybuju o své vlastní existenci... možná proto jsme my, malinké kousíčky srdce jediné živoucí energie - jako důkaz, že bůh existuje... možná proto žijeme své příběhy, abychom cítili, že jsme Živí...
 
Proč má duše chtěla, abych viděla, co druzí nevidí, cítila, co jiní necítí, ... a nedala mi víru v sebe sama? Co mám dělat s tím vším, co cítím, co vidím, jak mám žít obyčejný život? 
 
Odkud se bere ten neustálý žal... když to nejhorší je už dávno za námi... kde končí ta hloubka, do které se máme ponořit...
 
Mé vnitřní dítě je zraněná indigová duše a já zradila sama sebe ve chvíli, kdy jsem přestala věřit v legendy... Ve chvíli, kdy jsem uvěřila těm, kteří mi říkali - nevidíš, necítíš, neprožíváš... těm, kteří mi byli nejblíže... A oni za to nemohou, že mne celý život doprovází ta kulička strachu, která říká - Nejsi skutečná... Jsem to já - kdo tomu uvěřil...
 
"Mami, ale já cítím..." "NE, necítíš!"
 
A já vím, že tohle vše je jen proces, kdy si beru zpět vše, co je mé... jen občas, občas se člověk bojí - protože - kdo může říct, jak tohle všechno skončí?
 
převzato z www.poselstviohne.blogspot.cz

 

—————

Zpět