JSME DUCHEM ZÁŘÍCÍM SKRZE TĚLO – POVOLME…

07.04.2016 19:32

Jsem ve stavu, kdy mnou proudí existence. Možná je výstižnější říct, kdy já sama umožňuji, aby mnou existence proudila. Kdy já sama si to umožním, kdy povoluji, odevzdávám se a JSEM. A tak usedám a píšu.

Nedávno mi jeden rozhořčený čtenář napsal, jestli umím napsat taky něco, co ještě neví. Že mu píšu to, co už dávno všichni víte. Usmála jsem se a řekla si: „Ale vždyť to tak je. Není nic nového, co bychom se měli dozvědět, všechno už bylo tisíckrát řečeno, napsáno, zaznamenáno. Znovu a znovu objevujeme moudrost existence a každý svou jedinečnou cestou a svým originálním způsobem.
V životě jsou okamžiky, kdy cítíte, že přes vás život, existence, bůh, vesmír, zdroj, vše-co-jest (dosaďte si sami), promlouvá. A já zkrátka v takových chvílích cítím tah k tomu, abych sedla, zaznamenávala, co mnou proudí a poslala to do světa. Vím, že jsme všichni propojení a to, co píšu může být inspirací či odpovědí na otázky mnohých z nás právě v tomto období, v této chvíli. Jindy to zase udělá někdo jiný a jinak a tak se stále vzájemně obohacujeme, inspirujeme a podporujeme na své cestě.
Poslední měsíce velmi silně cítím jedno: To, co je podstatné a to, co je skutečně třeba je POVOLIT, PROPUSTIT, ODEVZDAT SE. To úplně stačí k tomu, abychom skutečně BYLI PROJEVENÍM SAMOTNÉHO STVOŘENÍ, KTERÝM JSME.
Stále se snažíme něčeho dosahovat. Někdy je to na poli materiálním jindy, nyní velmi oblíbené, pole duchovní – spirituální. Paradoxem je, že tu na Zemi neexistuje jedno bez druhého. Duchovno je sám život… Duch, který prostupuje vše. Hmota je to, co dává životu – duchu tvar, skrze kterou se tu jako lidské bytosti projevujeme, a kterou jsme sem na Zem přišli zažívat na vlastní kůži.
Chceme se dostat ke své esenci, ke své duši, ke své podstatě. Myslíme si, že potřebujeme dělat to či ono, abychom se toho alespoň dotkli. Naše mysl nám předkládá nepřeberné množství způsobů a cest, jak projevit svou skutečnost. Pravdou je, že mysl nás k naší podstatě nemůže dovézt, byť se snaží sebevíc.
Vše, čím jsme, jsem právě TEĎ. Není třeba proto cokoli DĚLAT. Není čeho dosahovat. Naše světlo, naše podstata tu září stále. Víc a víc prožívám to, že to, co je podstatné je, abychom jí v tom nebránili. Pro mě se tedy cestou stalo spíše povolování, propouštění a odevzdávání, než dosahování a hltání něčeho dalšího, co mi mysl předloží jako zaručeně účinný způsob.
Pokud vezmu do úvahy jen tento život, je toho tolik… tolik vstřebaných programů, tolik potlačených emocí, tolik bloků, traumat, zranění, tolik přesvědčení. Tak moc jsme toho z okolí vstřebali……. A duše stále pod tím vším září v celé své kráse a velkoleposti.
Mou cestou se tedy stalo, že cokoli takového přijde, PŘIJMU to láskyplně do svého srdce a PUSTÍM…. POVOLÍM… ODEVZDÁM SE. Zkrátka uvolním cestu životnímu proudu, uvolním cestu existenci, která skrze mě přirozeně proudí, aniž bych pro to musela cokoli dělat. Uvolním cestu své duši, své podstatě, aby mohla skrze mé tělo zářit ven do světa.
Když se podívám zevnitř na své tělo, když ho vnímám, cítím, zda v něm tento život proudí. Cítím, zda mnou proudí celá existence s lehkostí. Cítím, zda se v něm má podstata rozpíná a prostupuje každou buňku mého těla. Zároveň cítím i to, když tomu tak není. Když tento proud na něco narazí, když je uvnitř něčeho plno.
K tomu, aby mohla naše duše prostoupit hmotu, tělo – nástroj, kterým k nám neustále promlouvá – potřebuje volný prostor, potřebuje místo. Je těžké do místnosti naplněné po okraj vpustit cokoli nového. Je třeba se nejdřív něčeho vzdát, něco propustit, aby se uvolnilo místo.
Chceme projevovat svou podstatu, chceme ji žít v tomto těle, které jsme si vybrali. To, co nám v tom však brání je jediné – „málo místa“. Potřebujeme v této naší schránce udělat prostor, udělat místo pro naši zářivou podstatu a tento prostor udržovat volný a průchozí. Jak jinak námi může proudit život, samotná existence? Je to jako nádech a výdech… nemá ohraničení… proudí ven a dovnitř, ven a dovnitř…. bez toho, aniž bychom to mi sami určovali, aniž bychom nad tím přemýšleli nebo museli o cokoli usilovat. A tak je to i se samotnou podstatou nás samých. Jsme proud… ohromný, velkolepý, zářivý proud existence. Nic míň a nic víc…
Kdykoli se mi objeví nějaký blok, emoce či bolest, kdykoli cítím nějaké napětí v těle, svírání na duši, cokoli, co mi brání v tom, abych se uvnitř cítila lehce a svobodně, dřív nebo později se na cestu k tomuto místu vydám. Když jsem se snažila činit tak myslí, nefungovalo to. Není důležité zjišťovat, proč se zrovna cítím takto, proč mnou zmítá právě taková emoce, kdy trauma vzniklo, s čím asi souvisí…atd. To vše je jen hra mysli, která se mě v takovém stavu snaží udržet, co nejdéle. Ne proto, že to dělá naschvál. Není třeba s ní bojovat nebo ji označovat za špatnou… Dělá, co umí a co může, snaží se udržet v tom, co zná. Je to pro ni jistota.
To, co mi opravdu fungovalo bylo prosté. Bylo to naprosté přijetí daného stavu, které cítím ve svém těle. Opravdové láskyplné přijetí bez hodnocení, potřeby vysvětlení či snahy se ho zbavit.Dnes mi k tomu přišla následující paralela. Jakákoli emoce, bolest, trauma je jako malé dítě. Vyžaduje naši POZORNOST a tak na sebe upozorňuje jak se dá. Křičí, vzteká se, pláče, bouchá, dupe… ne proto, aby nám dělalo zle, ale proto, že tuze potřebuje naši pozornost. Potřebuje opravdovou a láskyplnou pozornost bez hodnocení a soudů. Čím více křičí a vzpírá se, tím víc ji potřebuje.
Když takto dokážu své stavy vnímat, děje se mnohé. Přistupuji k nim jako k milovaným dětem. Obejmu tento „stav“ a pozoruji. Vnímám, cokoli mi přináší, stejně tak jako věnuji skutečnou pozornost dítěti, které mi chce sdělit, co ho trápí či těší. Jen naslouchám a vnímám s láskou v srdci bez potřeby opravy, bez potřeby hodnocení či rady. Nemám právo jakkoli zpochybňovat to, co mé dítě vnímá a cítí, a tak bychom měli přistupovat i ke svým zraněním. To zranění má právo existovat a má důvod k tomu, proč tam je. To, co můžu pro SEBE udělat je, že ho přijmu v celé jeho šíři, v celé jeho „kráse“ s láskou a pozorností, kterou si zasluhuje už jen tím, že je.
Děje se však i to, že toto dítě v nás, tento „stav“ ignorujeme, jak jen to jde. Toto „dítě“ to po nějakém čase vzdá. Možná ho na chvíli nemáme na očích, ale stále tam je, jen je ještě více a hlouběji uvězněné. Naši část, která touží se osvobodit, jsme takto zavřeli do podvědomí, do hloubky, z které se i tak bude stále ozývat a volat nás. Stále nám bude nabízet možnost k naší svobodě a projevení se v celé své kráse.
Nejkrásnější na tom je, že v každém takovém zranění, v každé potlačené emoci, bolesti je schovaný POKLAD. Jsem plní takových pokladů a stále je hledáme venku. Pokud upřímně věnujeme těmto svým „stavům“ pozornost a lásku, nakonec se rozhodnou přirozeně odejít. Je třeba jim to však umožnit a nelpět na svých pocitech méněcennosti, na pocitech oběti, viníka a dalších pseudo-identitách a programech, které si celý život neseme.
Když dovolíme, aby se tohle dělo, objeví se poklad. Zářivý a drahocenný poklad. Dar, který patří jen a jen nám. Dar, který jsme darovali sami sobě. Dar, který v sobě nese návrat naší vnitřní síly, krásy a energie, kterou jsme dobrovolně kdysi odevzdali. A tak si postupně tyto DARY můžeme zase brát zpět – nikoli bojem a urputností, ale láskyplnou a mírumilovnou cestou. Láskyplným způsobem, který chováme především vůči sobě samým, vůči svým zraněním, které jsou jako malé děti, které znovu přivítáme do své náruče, aby se mohly osvobodit.
Tak osvobodíme i sami sebe. Tak uvolníme místo, prostor, který zcela AUTOMATICKY A PŘIROZENĚ vyplní naše podstata, náš DUCH… BŮH…
My už jsme tímto duchem, tímto bohem…. jen mu uvolněme cestu, umožněme to sami sobě. Objevme všechny poklady, které v sobě neseme, a které považujeme za ty nejhorší části nás samých. Jsou to ohromní přátelé a pomocníci, kteří nám pomáhají osvobodit se. I když to může být někdy velmi bolavé, zkusme vnímat takový stav jako malé a nevinné dítě. Přistupujme k němu s láskou a péčí, s jakou bychom přistupovali k dítěti, které by stálo fyzicky vedle nás. Je to láska a péče, kterou věnujeme SAMI SOBĚ. Osvobozují naše zraněné části, osvobozují naši duši, otevírají ji cestu.
Tohle jediné je podle mě třeba. Jsme velkolepí už NYNÍ, PRÁVĚ TEĎ. Všechna láska a moudrost Stvoření je uvnitř nás nikoli venku. Pojďme ji otevřít a zamést cestu. Pojďme ji uvolnit prostor, aby mohla proudit.
S Filipem touto cestou kráčíme. Někdy lehce, jindy trošku klopýtáme. Já osobně se někdy příliš silně namotám na programy své mysli a tak proud existence téměř přiškrtím. On tam však stále je a trpělivě čeká až mu otevřu bránu, až mu uvolním prostor. A nejde mi jinak, než to opět udělat a svého Ducha s vděčností a láskou osvobodit.
Tam svítíme i vám všem… svítíme na vás a dovnitř vás, abyste se mohli touto vnitřní cestou vydat. Tím, že se sami touhle cestou proudící existence uvnitř nás kráčíme, tím, že ji cítíme a žijeme, tím, že ji umožňujeme víc a víc proudit skrze naše těla, vám můžeme být na chvíli průvodci. Rozhodnutí je však na každém z vás. Nikdo to za vás neudělá. Vy sami jste svým vlastním vězněm i osvoboditelem. Jsme vděční za to, že můžeme být svědky vašich procitnutí, že můžeme ochutnat a vnímat vaši podstatu a záři.
Děkujeme za vás, děkujeme za nás za všechny.
© Denisa, Filip, Natai
www.jeshua.cz, www.bytvsrdci.org, mail: my3@bytvsrdci.org
Poznámka k šíření textu: Tento článek je možné v nezkrácené a neupravené podobě dále kopírovat a rozšiřovat nekomerčním způsobem, pokud bude připojena celá tato poznámka včetně zdrojů s aktivními odkazy. Děkujeme, My3

 

—————

Zpět