Jsem vzteklá - no a co? Může osvícený pochybovat?

07.04.2013 18:54

 


 
Tak trochu z jiného soudku - možná proto, aby si každý uvědomil, zvláště ženy, že vše je v pořádku, když nejsme permanentně hodní a skvělí. Totiž ani já nejsem. Nemůžu být 31 dní v měsíci 24 hodin denně inspirátorem, majákem světla pro všechny kolem. A mohla bych dělat, že ano. Bylo by to velmi jednoduché, jenom bych se občas přede všemi schovala, aby nikdo neviděl mé slzy, můj vztek, mé napovrch vyplouvající programy. Možná by se Vám to líbilo, protože pak byste mohli věřit iluzi, že lze dosáhnout permanentního stavu štěstí, že tam někde v dáli je bod, kde to všechno končí a už je vše jen krásné a jednoduché - ale to by vám ve výsledku ublížilo, protože byste pochybovali sami o sobě - "Vždyť ona to tak má. Co dělám špatně, že to tak ještě nemám." Řeknu Vám jedno - určitě je to tu krásnější a jedno-duší, barvy tohohle nového světa jsou reálnější, ale nikdo není z kola venku. Kdo tvrdí opak, pro toho mám jediný vzkaz - Pýcha předchází pád. My jsme ti, kteří se rozhodli jít až na dřeň sebe sama - pro pravdu, pro lásku - nevzdáme to v půlce jen proto, že druzí jsou "v pohodě".
 
Ten, kdo má v sobě nejvíce zášti, může říct, že takto se odhalovat je jen způsob, jak si získat pozornost. Jen hlupák ale může skutečnost považovat za exhibicionismus. Právě jsem nazvala potencionálního čtenáře hlupákem. Tady začíná skutečné dobrodružství, na webu Zdenky Blechové jsem četla: "Teprve, když jste mrtví pro druhé, jste živí pro Vesmír." Au, to bolí, to se egu nelíbí, fňuky fňuk - všichni mě musí mít rádi. Myslím, že tu pravdu začínám pociťovat celým svým tělem - mít odvahu konat tak, jak cítím, bez ohledu na následky. Mít odvahu mlčet, když nikdo neposlouchá a raději bloudí (a to i v případě bloudí-li směrem ke smrti,... au - je vůbec možný takový posun vědomí, zní to ujetě, strašidelně). A mně už je to jedno, jakými jmény mě mohou nazývat...  Protože kdybych kázala vodu a pila víno (i když hodně kyselé), nemohla bych se sama sobě podívat do očí.
 
Jsem v menstruační fázi Kouzelnice - takže bez upejpání - jsem nasraná, moje tělo otejká, v hlavě mi bubnuje tisíc řechtajících se trpaslíků a z kolektivního vědomí mi do hlavy lezou samé chuťovky - včera před spaním jsem omylem byla přítomna znásilnění nějaké dívky, tuším, že to bylo v Americe. Proč já si to proboha dělám? ... Napíšu těchto pár řádek a pak půjdu pár dní "zvesela" umírat (protože menstruace je pro ženu smrt... a smrt znamená znovuzrození - to je cyklus, který nelze obejít, což mě v tuto chvíli docela uklidňuje - tam někde v dáli je světlo), mam takový pocit, že blížící se nov z nás vysaje jak vysavač dost nepěkností. Takže se nedivte, kdybyste měli pocit, že se Vám rozpadá tělo a chvílemi ztrácíte vědomí, ... a jsou tu ty pocity odnikud vyvěrající... pocity, že všechno, co znáte, znovu ztrácí smysl - proč se znovu a znovu vrací ten pocit, že jsem zas na začátku? 
 
To, že to v určitých dnech pociťujeme, neznamená, že jsme slabí - naopak znamená to, že jsme se rozhodli cítit sebe sama až do nitra každé buňky, znamená to, že už v sobě neschováváme vůbec nic, VŮBEC NIC, rozumíte mi? Být v ponoru není slabost, není chyba - je to odvaha. To, že si dovolujeme být procesem, znamená, že se ničemu nestavíme na odpor. To je cesta ke svobodě... a že to druzí tak nemají? No a co. My to máme takto. Jednou za čas máme potřebu se jednoduše vymáchat ve vlastní šťávě. Poznat se ze všech stran, i z těch odvrácených.
 
Po každém nádechu přichází výdech. Věčné jaro v duši je ještě daleko, Země je příliš zasraná našimi vlastními myšlenkovými výkaly, takže přes všechny ty super odhalené pravdy v posledních týdnech je realizace pohádky o nebi na zemi stále ještě trochu daleko, rok, deset let, sto let,... duši na tom nezáleží. Možná je trochu smutná z toho, že odmítáme, co je nám nabízeno. Jenže v tom je ten fór. Já neodmítám, žiju uplně jinou realitu než celý svět kolem a jsem z toho vyloženě posraná strachy, protože je nás zatím jenom pár. Tolik tlaků všude kolem, balancuju na špičce špendlíku. A za pár dní zas bude krásně, zas bude inspirace a tvořivost, ale teď je to takhle. Chápete? Teď člověk pochybuje o tom, jestli vůbec ušel nějakou cestu a jestli to mělo smysl. Jestli si všechno jenom nevymýšlí a netvoří si bláznivé příběhy ve vlastní hlavě, aby život měl alespoň trochu vyšší smysl. A jednou za čas všichni cítíme tu výčitku: Bože, makam na sobě jak šroub a co z toho - už mi zas bolí každá buňka v těle, chce se mi zvracet, krvácím z nosu i konečníku a na hrudi mi sedí slon, spíš tři sloni. A tak tu narážím na několik blábolů, které mě fakt dost dokáží nasrat, když jsem v této fázi (už jsem v ní nebyla pár měsíců, takže si to náležitě užívám - vlastně vím, že intervaly mezi takovýmito ponory se prodlužují, ale teď - teď prostě je vše jinak):
"Vaše tělo odráží stav Vaší duše." - bože, děláš si ze mě prdel? ... ne, nedělá, na rozdíl od všech kuřáků, alkoholiků a fanoušků fastfoodů já vím o každé buňce svého posvátného chrámu... už se nedokážu odpojit od sebe sama, necítit se...
"Stačí změnit myšlení a celý svět se promění." - jenže nebylo by to pak lhaní si do kapsy - radši budu znát obě strany mince bytí a cítit se skutečnější... neutíkám z boje, vím, že až přijde čas vylézt z tohoto ponorného výletu, budu vědět, jak změnit myšlení, objeví se ty správné afirmace... právě teď si ale připadam, jako bych si dupla sama sobě na krk a křičela si do ucha - Tak co proboha od toho života chceš, holka? Vlastně se docela těším  na výsledky, ale v tuhle chvíli tohle vnitřní šílenství nejde nijak zastavit.
 
A těch srdíčkovejch bludů, které pro tyhle fáze existence jednoduše neplatí, protože platit nemají, je požehnaně, jsou to všechny věty, hesla a fráze, které nás nutí CÍTIT SE ŠPINAVĚ... ale za pár dní budu zas i já srdíčková a budu možná srát někoho, kdo se bude cítit zrovna mizerně... hrajeme všechny role, jen někdo je hraje potajmu a skrývá svou bolest před druhými - ale to je jen ego ("Raději si těmito věcmi procházím o samotě. Nebudu přeci obtěžovat druhé. Nikoho to nezajímá. To si nemůžu dopřát - takový luxus být v procesu."), ego chce před druhými vypadat bezchybně, bojí se nepřijetí, bojí se odsouzení... ale pro takové pochybovače máme jen toto: Myslíte, že je to sranda - publikovat takovýhle výblitek vnitřních procesů? Už jste o sobě někdy mluvili před druhými tak, abyste neuhlazovali každou hranku sebe sama, abyste nevytvářeli falešný obraz sebe sama? Zkuste si to, pak si povíme o procesech, které s takovým odhalováním vnitřní nahoty přichází...
 
Bojím se uznat svou vlastní hodnotu, protože se bojím svého vlastního ega. Ale ono už dávno není mým pánem a tohle je jen jeho další způsob, jak mě držet v šachu. A tak dovoluji "těm vyspělejším" mi srát na hlavu - ale víte co - my jsme na sobě nepracovali proto, abychom pak dovolili druhým říkat nám, co máme a co nemáme "správně". Kdybych se viděla očima těch, kteří mne milují, nikdy bych o sobě už nepochybovala...
 
My jsme dosáhli nového způsobu bytí a jediným naším úkolem je doopravdy tomu uvěřit, vidět svou hodnotu a nenechat se zviklat nejrůznějšími pochybovači, s nimiž máme mít pouze a jen sou-cit, neboť oni ještě nenalezli stezku pravdivého a zodpovědného bytí. My tu v té nové realitě teď pobíháme jak zmatená kuřata a hledáme, čeho se chytnout. Haló, je tu někdo, kdo to má jak já? Staré lekce byly ukončeny, proto si dost z nás připadá znovu jak na začátku... jen konečně přestaňme do této reality tahat ty, kteří se nerozhodli tu být, to nám bere veškerou naši sílu...
 
Venku je zima, já to Zemi přeju - taky by se mi nechtělo zpod peřiny, kdybych nemusela. A co to znamená pro Člověka - máme možnost z našich těl dostat ještě pár těch uložených debilit pochybností o sobě sama, co nám tam během věků bylo nastrkáno, co jsme si tam nastrkali sami. 
 
Můj děda je v nemocnici, asi brzo umře (nebo taky ne, může tu být i dvacet let, viděla jsem to ve vizi, byla tak silná, že ani já sama ji nedokážu zpochybnit - jsou tu různé potenciality podle toho, jak moji příbuzní využijou tuhle událost k vnitřní transformaci - a jeho duše je ochotná pro spásu svých dětí umřít, to je síla, co?), moje sestřenice potratila a moje máma je v amazonském pralese a zažívá pocity bezmocnosti - možná jí dojde, že tam toho může pro všechny udělat více než tady. Řekla jsem jí to. Ale Uslyšela mne? Moje tělo se trhá na kusy, jak by rádo reagovalo starým způsobem. Já jsem ani nebrečela, nejsem smutná, já smrti rozumím, jen je blbé, že v tomhle nikdo nerozumí mně... tak mám trochu výčitky svědomí, už jako teenager jsem si připadala chladná, když jsem měla nakreslit samu sebe, zobrazila jsem se jako kostku ledu. Já umím milovat, umím se radovat a umím cítit hluboký smutek své duše, ale osvobozuji se od teatrálních emočních dramat. Smrt je super možnost k transformaci nejbližších. Tak je to. A já se koukám, jak jsou všichni posraní z doktorských keců, musí na chemoterapii, chemoterapie mu pomůže... volají všichni jednohlasně, zatímco ho více a více zabíjejí - zmůžu já tady něco? A tak sem tam něco řeknu a občas padne slovo na úrodnou půdu... nejvíc u mámy, protože ta se rozhodla vystoupit ze starého, ona trpí tíhou vlastní lekce bezmocnosti a uvědomování si nových hodnost, a to jí dává sílu ke změně. Aspoň doufám. Věřím jí.
 
Kdysi by nás upálili, ... možná mě upálili, i tebe,... minimálně nás vyhnali z vesnice, posmívali se nám, občas po nás hodili třeba rajče, někdy i kamen. Vědomí se do tohoto světa struktur nehodí. Vědomí si totiž dělá, co chce. Ale může mi doprčic někdo vysvětlit, proč si těmi pocity méněcennosti mrvíme životy i teď. S multidimenzionálním vědomím se minulost i budoucnost stávají paralelní rovinou k té naší Tady a Teď... moc s tou multidimenzionalitou ale pracovat neumíme. Prostě nádech - výdech - JSEM V BEZPEČÍ A JSEM MILOVÁNA.

No, .... a to jsem Vám prosím chtěla jenom napsat, že je možné, že pár dní budu mimo a nebudu psát...
 
 
Toto jsou pravdy nového bytí:

  1. Já mám hodnotu a důvěřuji tomu, co si myslím, co cítím a čemu věřím. Za tím si stojím v pevnosti své duše, neboť bůh je ve mne jako já.
  2. Mám své hranice, a i když jejich dodržování se může druhým zdát až nesmyslné - pro mne je to životně důležité, neboť jejich překračování zabíjí mé spojení s duší.
  3. Nejsem zodpovědná za zkušenost ani za pocity druhých. A nemilosrdně a bezpodmínečně se odpojuji od všeho, co není mé.
  4. Nevstupuji nikomu do zkušenosti, nepřebírám za něj zodpovědnost a nesnažím se vyřešit jeho problémy. Pokud mám konat z vůle univerza, ucítím to až v morku kostí.
  5. Je nepokorou odmítat dary univerza, ať přicházejí pro nás jakkoliv nesmyslnou cestou. Jsem zodpovědná kráčet cestou, která mi byla předurčena, a k tomu potřebuji dostatek všeho.




Autor článku: Jana Anamel Mráčková  

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.

 

—————

Zpět