A pokud Vás zachytí dravý proud Lásky, nebraňte se mu...

11.06.2016 21:27
Láska je možná tím nejčastějším tématem knih, filmů, divadelních her či písní. Odnepaměti. Láska je to, po čem člověk začne s nástupem puberty pátrat. Láska je to, kvůli čemu se člověk chvílemi vznáší na pomyslných nebesích a chvílemi trpí jako zvíře. Láska je to, kvůli čemu člověk někdy i umírá. Nebo zabíjí..
Láska je to, co tak často zaměňujeme se zamilovaností, žárlivostí nebo chtíčem…
Láska je to, co se nás nejhlouběji dotýká. A co tak málo chápeme…
  • Láska je totiž nedualita v praxi. A zkuste chápat paradox…
  • Láska je odevzdání sebe sama, a přece se nesmíte vzdát toho nejdůležitějšího, čím jste.
  • Láska je dar. Ten největší dar, který můžeme od života dostat. Dar, který nám pomáhá nést kříž života. Nést ony chvíle, kdy nás život sám přibíjí na onen kříž mezi dualitami života.
  • Láska je síla, díky které se dokážete plně otevřít. Plně zažít krásy života. I utrpení života.
Tuhle lásku velmi dobře znám. Už před 20 lety jsem ji prožívala (a známí kroutili hlavou). I po 20 letech se mi ten, kterého jsem tehdy tak milovala, snažil dovolat, když prožíval životní krizi. Tak hluboké propojení může z takové lásky vzniknout. Všichni jsme na lásku v nějaké podobě narazili. A někdy jsme "narazili" hodně drsně. Poučili jste se? Jak?

Tento článek je výsledek mého vlastního poučení. Láska je totiž mé velké životní téma. Hodně jsem o ní na svém blogu Žít je umění psala. Pojďte se spolu se mnou ponořit do jejích hloubek a připomenout si, jaká umí být… 
Možná nám to pomůže opravdu z hloubi srdce přijmout tento dar a otevřít se. A konečně se tak osvobodit od všeho toho, co nás v hloubi srdce trápí… 

Začněme tím, jak neuvěřitelně silná umí láska být.

Uchopí Vás a nepustí. Pamatujete?? V písních to zní velmi romanticky. Ve filmech se nad dramaty lásky tak krásně srdceryvně pláče. Když se člověk nese na jejích křídlech, je jak v ráji. Ale láska není jen omámení smyslů. Pokud nezvládnete její nápor, vysaje Vás….
 „S city není dobré si zahrávat. A pokud kdokoliv z Vás, co tohle čtete, má někde lásku, které se bojí otevřít, nezavírejte se jí. Bojujte za ni. Pokud se bojíte, zjistěte proč, ale nezavírejte se před ní. Protože Vás stejně dohoní. Zůstane ve Vás, bude tam hlodat. Pět let, deset let, patnáct let, dvacet let. A až po ní budete chtít jednou sáhnout, už bude pozdě…“
Zdůrazňuji, protože toho důrazu není nikdy dost: „už bude pozdě"! A pokud Vám ani tento důraz nepomůže se otevřít, je dobré se ujišťovat, že si z darů této nenaplněné lásky berete víc než Vám bere! Že budete jednou rádi, že jste ji prožili. Navzdory všemu.
Příběhy o tom, kam až může vést nezodpovědnost v lásce (tady je to velmi strašidelné), jsou obvykle velmi tragické. Z takových poselství jde až strachA oprávněně. Už Vás někdy napadlo, jak velký strach máme vlastně z lásky?? Z té opravdové, hluboké, pohlcující? Proč vlastně, to si ještě řekneme. Teď se pojďme ponořit do článku o strachu milovat.  Protože jsem nikdy nenapsala lepší článek o tom, proč někdy zůstáváme stát před tím, co nás velmi přitahuje. Pak si to vyčítáme. Ale možná zbytečně. Možná bychom měli spíš hledat cestu, jak lásku „ustát"...

A i když jste ten typ člověka, který by šel i hlavou proti zdi a skáče do hlubokých neznámých vod, a TEPRVE PAK litujete, protože jste „narazili", i pro Vás může být následující věta velmi důležitá!

Jak píšu v onom článku o strachu milovat, důležité je být na lásku takového kalibru připravení:

„kdybych strach necítila, rozdala bych se… Lásku nezajímá kdo miluje koho, ani ji nezajímá, co za to dostane. Láska zcela přijímá a zcela dává. Samu sebe. Je silná tak, že když vstoupíte do jejího rajónu nepřipravení, smete Vás. Nezbude z Vás vůbec nic.“
A být připravení znamená „ukotvit se ve světě Nepodmíněnosti (svět Pravdy, Harmonie, Míru a Respektu)“. Dělat jen to, co ve Vás vzbuzuje mír a harmonii…
Nikdy nesmíte zaměnit lásku k druhému za obětování toho nejdůležitějšího, co ve Vás je! To je to, čeho bychom se neměli nikdy vzdát! 
Otázka zní, jestli zmatení vším tím, co chceme a čeho se bojíme, opravdu víme, co to je?Jestli nám naše emoce něco nenamlouvají (např. „bez jeho přítomnosti nemůžu být“) a náš rozum nám nevnucuje nějaké představy, které nemají s tím, co je ve vztahu OPRAVDU DŮLEŽITÉ („kdyby mě miloval/a, tak by mi neustále opakoval/a, jak jsem úžasný/á"), nic společného? A pokud tím zmatkem prohlédneme, jestli se toho nejdůležitějšího, co v nás je, umíme vůbec držet…

Není to vůbec snadné se ve všech těch zákoutích lásky vyznat, že?? Na čem trvat? Co pouštět? Co je pravda a co jsou jen naše představy?
Již před dvěma lety byla toto  má březnová témataA přece má člověk stále co objevovat! Těch zbytečných tužeb, kterých se můžeme neustále vzdávat! A těch strašidelných slují, do kterých ještě můžeme vstoupit! Vlastně je to docela adrenalin!  Právě díky té „jízdě“ člověk jde hlouběji a hlouběji a zjišťuje, co je vlastně to, co miluje nejvícA bez čeho nebude život životem, ale jen oním zombíkovským ploužením se světem (četli jste březnový magazín Aves a udělali jste si test, jak moc jste opravdu živí???)
Opravdová láska Vás totiž přiměje vzdát se úplně všeho! Pokud její poselství (to, co doopravdy je to „ono všechno") nepochopíte, zabije Vás. Doslova. A myslím to opravdu vážně. Pokud ano, ochrání Vás. Pokud ji odmítnete, nikdy nebudete žít opravdu naplno. Ano, tak drsné to je… 
Chce po Vás absolutní, bezpodmínečné přijetí. Ano, necukejte se. Bez JAKÝCHKOLI podmínek. Nad sadomasochismem často ohrnujeme nos a spíš než za lásku ho považujeme za zneužívání nebo úchylku (viz reakce na 50 odstínů šedi, aneb je TOHLE láska??), ale právě SM vztah je esencí bezpodmínečného přijetí OPRAVDU SE VŠÍM VŠUDY a rozkoše a blaženosti, kterou může přinést bolest.
Napadlo Vás to někdy?? My známe jen tu něžnou, ťuťuňuňu lásku, a tak si ji přestavujeme. Ale tenhle druh vztahu nám dává jednu důležitou lekci o lásce, kterou bychom neměli přehlédnout: tohle je ten kříž života – kříž utrpení –  na který jsme tak často připoutáváni. My všichni. A na kterém někdy tak trpíme. A na kterém máme, navzdory tomu všemu, cítit důvěru a lásku! Zdá se Vám to neuvěřitelné?? Nepřijatelné??

Znáte báseň Moře? Právě z ní pochází titulek tohoto článku. To je ta báseň o skále, která roní slzy, a ty tvoří moře, ve kterém jsme ponořeni jako zrnko písku. Kdo může říct, že život je procházka růžovým, ťuťuňuňu sadem? To je ta báseň o síle lásky, která nás může v takovém moři ochránit. A o perle, která se z nás může díky lásce stát... 
 
 

Ano, láska po nás chce absolutně vše, co můžeme dát. Ale dá nám ještě mnohem víc… 

Znáte báseň Svět o tom, že máme věřit víru života, i když nás vyvrací z kořenů? Vždyť nás možná právě vyzvedává k nebesům! Tyto dvě básně (Moře a Svět) jsou těmi nejvýmluvnějšími poselstvími síly lásky. Však jsem je také psala před oněmi 20 lety. A dodnes mají sílu pravdy, kterou nesou…
Když jsem nedávno chystala dubnový magazín Aves o tom, kde hledat sílu v těch nejnáročnějších životních okamžicích, co myslíte, kterým směrem jsem mířila? Jaký je to ten „kontakt", který mě osobně v těch nejnáročnějších chvílích, o kterých tam píši, podržel??
Ano, celý magazín přece začínal příběhem o psychologickém poselství smrti Ježíše Krista, který se mi vyjevil při pobytu v Jeruzalémě –

když neseme vlastní kříž s LÁSKOU, nese se lehčeji! 

Ležela jsem tenkrát na pláži v egyptské Nuwaibě a vnitřně zpracovávala ty prapodivné zážitky z Izraele, když mě to „trklo"Je to tak prosté! Proč nám nikdy nikdo o křesťanství neřekl TOHLE a pořád vedl tu svou písničku o vzkříšení, kterou nemůže brát žádný nekřesťan vážně??
Tomuto „kontaktu“ můžete říkat jakkoliv, ale v praxi je to právě ona absolutní otevřenost.
 
Ach ano, otevřenost. Toto slovo by si zasloužilo zvýraznit mnohem víc. Neustále bychom si ho měli připomínat. A s ním i onu hlubokou důvěru a ony záblesky ráje, které prožíváme, když se otevíráme. "Když jsme sami sebou, když prožíváme lásku k druhým, když se uvolněně usmíváme," jak jsem psala v jednom dlouhém článku (nejraději bych ho tu zkopírovala celý: Lidstvo je fakt asi zabedněné! Aneb o OTEVŘENOSTI.) věnovaném právě otevřenosti. Tomutu daru, který je nám neustále připomínán, ale lidstvo se zdá být fakt zabedněné! 
"V okamžiku, kdy se uzavřeme, vztahy se rozpadají a do našeho chování se vloudí skrytá (nebo i zjevná) agresivita či smutek. Pocit, že nám něco chybí a že za to mohou ti druzí. Stanou se pro nás najednou jakýmsi zjevením těch největších ďáblů, které si umíme představit. I když jsme je třeba před minutou vynášeli do nebes. Rozhovor není možný, uzavírá se s tím, jak se uzavíráme my sami. Nebo získáme pocit, že si za to můžeme my sami. S tím se pracuje snad ještě hůř."
Určitě jste již někdy zažili, jaké to je, když se ve Vás něco sevře a Vy se propadáte do smutku nebo hněvu...  

Otevřenost pak přijde s oním „od-puštěním", tj. nešťouráním se v křivdách (i domnělých), které nám druzí či život sám připravil. Právě odpuštění je tou pravou láskou, kterou můžeme sami sebe, druhé, i celý svět obdarovat…

Není lehké odpouštět a přijímat a přitom nezrazovat sami sebe.

Není lehké opravdu pochopit to poselství lásky a nenechat se zmást její sílou, která nás nutí dávat:
 
 
Není lehké se v těchto okamžicích té skutečné lásce neztratit, že?Také máte tu zkušenost? Není lehké se jí v těchto chvílích nevzdat. Nebo se z ní „nevydat"....

Kolik lidí dávalo a dávalo, až zjistili, že nemají ani to „nic", které je vším?? Ale jen tohle je ta cesta k opravdu hluboké a naplňující lásce. A naplňujícímu životu. Neexistuje jedno bez druhého. Jen je potřeba to poselství opravdu správně pochopit! 
Abychom sami sebe na té cestě za láskou neztratili, jedno je důležité pochopit – skutečná láska doopravdy netrpí! Přijímá a dává. Ale zároveň nerozděluje na  a Ty a neuvažuje v pojmech dát-brát, protože není kdo by bral a kdo by dával. Je to ona nedualita v praxi.
V oné otevřenosti musíme pevně stát sami za sebou a chránit si své srdce. Proč je to tak důležité a jak se to dá dělat jsem nedávno psala v článku o Adele a její písni, která mi umožnila si to všechno uvědomit. A ochránit se.

Ano, sami sebe musíme ochránit a naplnit skrze tu lásku, která nepochází z nás.

Sami sobě musíme být tím majákem, když nám zrovna nesvítí ti, od kterých bychom to očekávali. Sami se musíme postarat o to, abychom si nenechali tím, co kdo začne nazývat „láskou", ačkoli to skutečná láska není, ublížit. Zaplést se do takové bláznivé lásky", jak ji zažila jedna má známá, je o vysloveně o život…
Znáte to, jak moc toužíme po tom, aby nás někdo miloval?? Už od puberty chodíme vědomě po světě s tím, že hledáme někoho, kdo by nás miloval. A koho bychom mohli milovat my. Tak trochu (nebo hodně) závidíme těm, kteří „už to našli". Kteří již „byli zasvěceni". Jednou. Dvakrát. Podesáté. Věříme, že když „teď to nevyšlo, vyjde po pojedenácté.“ Chce to prostě jen najít „toho pravého".
Otázka ale nezní, kdo a kde je ten pravý (a kdy se konečně zjeví ten rytíř ve zlaté zbroji?), nýbrž zda takovou lásku dokážeme vůbec přijmout?? 

Ono to totiž předpokládá schopnost milovat sám sebe! Jak jinak dovolíte druhým, aby Vás zahrnuli tím, po čem v hloubi duše toužíte? Pamatujete se na ty chvíle, kdy jste něco dávali, ale ten druhý to odmítl, protože měl dojem, že si to nezaslouží? Nebo protože tak moc chtěl od Vás něco jiného, že neviděl, jak moc vlastně už od Vás má? Ano, záleží hlavně na tom, zda lásku dokážeme v sobě nalézt my sami. Podržet ji tam. A nabídnout. Druhým, ale v prvé řadě právě sami sobě.
Láska se totiž neptá, kdo koho a proč miluje. Láska přijde a buď je pro ni v našich srdcích místo nebo není… 
Ten jediný způsob, jak se jí otevřít, je otevřít se té lásce, kterou máme uvnitř. Skutečná láska je jako Slunce. Září. Není pro ni důležité, co planety znamenají pro ně, ale co ono může dát planetám. Život. Pokud je člověk jako Slunce, pak teprve opravdu miluje. Neptá se „jakou máš pro mě hodnotu?", ani se nepídí po tom, „jakou má hodnotu pro toho, koho miluje". Vždyť od druhého přece požaduje lásku stejného kalibru! Vždyť skutečná láska přece nehodnotí...

To nejdůležitější rozhodnutí, které musíme v životě udělat, je rozhodnout se pro láskyplnost.

V prvé řadě vůči sám sobě. To ostatní už automaticky poplyne, stejně jako že po blesku zaslechneme hrom…
Do té doby nejsme milující bytostí a nedovolíme druhým nás opravdu milovat. Jsme jen vyděšenými žebráky, kteří se obracejí k druhým a ke světu se svým „Chci!“, v tom lepším případě se svým „Potřebuji". Jak v pěti bodech popisuji v článku Červenec a milující bytostije totiž rozdíl mezi tím být otrokem toho, co (nebo kdo) se nám líbí/nelíbí, a být tím, kdo miluje. Tj. milující bytostí.
  • Milující bytost se nedožaduje. Má v sobě plamen lásky, který opatruje a který nevyměnila za závislost na ničem a na nikom! (O tomhle plamenu lásky jsem psala v článku Zač jsem vděčná, neboli plamen lásky. To si určitě přečtěte. To je totiž ten nejsilnější článek o lásce, jaký jsem kdy napsala, v době, kdy jsem ji cítila nejmocněji.) Ostatně, kdo o to přece stojí – pořád něco chtít?? Vy snad ano??? Vždyť ten žebrácký pocit je to, co nás ubíjí a zbavuje nás té skutečné vnitřní hodnoty…
  • Milující bytost nedělá z druhé bytosti věc, která má naplňovat jeho potřeby. Objekt svého strachu a touhy. Ono buberovské „Ono„. Ale vstupuje s druhou bytostí (i s životem jako takovým) do skutečného vztahu Já a Ty, jak ho Buber ve své filozofii popisuje. A jak ho já přibližuji v onom stejnojmenném článku.
Nalézt tu lásku sám v sobě ale není vůbec jednoduché. Prožili jsme toho už příliš, že? Ale prý bychom být vděční. To prý lásku probouzí. Ale dokážeme najít v tom všem, čím jsme si prošli, dost darů, za které bychom mohli být vděční? Abychom mohli životu dostatečně věřit a s láskou se mu otevřít??
Nedávno jsem se o to pokoušela (Zač může být člověk vlastně vděčný?) a nakonec jsem toho kupodivu našla velice hodně. Zkuste to taky, možná pocítíte jako já ten záblesk lásky, protože i tam, kde jste měli předtím pocit, že jste na vše sami, nad Vámi život vlastně držel celou dobu ochranou ruku. Vy jste to jen ve svém pomatení bolestí neviděli… 
Podobně mi pomohla knížka Jak mít rád sám sebe, o které jsem nedávno psala v článku Z trochy laskavosti je největší radost.  Našla jsem tam krásně popsané způsoby, jak sami sebe mučíme, proč je tak nesmírně důležité mít sám sebe rád a co nás v dětství tak zranilo. Pomohlo mi to v rozhodnutí zachovat se pro změnu trochu jinak než podle starých vzorců…
A pokud ani to nepomůže, můžete si ještě projít 5 důvodů, proč vlastně nechceme být šťastní.  Tenkrát jsem hledala,
proč si sakra pořád volím ten stav existence, ve kterém necítím klid, pohodu, radost a opravdový impulz dávat ze sebe to nejlepší???
Vy to už víte?? Vědomí toho, co nám brání, je důležité. Pokud víme, co hledat, můžeme to nalézt a z cesty odstranit. Třeba kousek po kousku a může nám to trvat hodně dlouho. To když máme dojem, že je nad naše síly tu překážku vzít a prostě odhodit.
 
 
Stejně jako je důležité vědět, jak vlastně ta láska vypadáDaphne Kingma v oné knížce, jak mít rád sám sebe, to krásně popsala. Ale o tom, kde hledat a jaké pocity taková láska vyvolává, můžete číst v básních (ČíšeDobyvatelLoved and Protected) nebo slyšet v písních (Sting – Desert RoseDepeche Mode – It’s no goodPhantom of the OperaDepeche Mode – Enjoy the Silence).

Jak vypadá stav, kdy je člověk absolutně otevřený a cítí absolutní klid, lásku a spokojenost (navzdory tomu, že se ocitl bez podpory a bez peněz v cizí zemi, hladový a žíznivý stovky kilometrů od bydliště...), si zase můžete přečíst v mém příběhu o tom, jak se dostat z Egypta bez peněz. Je to jeden z těch pěti příběhů o tom, kde hledat pevnou půdu pod nohama v těch největších krizích, který je součástí onoho dubnového magazínu Aves, o kterém jsem mluvila. Je rozhodně inspirativní. I pro mě. Neustále. Ačkoliv je to už asi 17 let, co se odehrál...

Nenechme si vzít lásku a láskyplné vztahy.

Vždyť je to jeden z pěti hlavních důvodů, proč je na tom svět dnes (a vždy ostatně byl) tak, jak je. Často to není lehké, ale jak kdysi zpívala Sade (v dobách, kdy jsem tuto podporu velmi potřebovala slyšet) – Hang on to your love!

Někdy je velmi těžké nepustit se lásky. Je tolik klacků, které jsou nám házeny pod nohy:

  • Když Vás něco velmi zraní a Vám přijde nemožné odpustit. Vždyť by to bylo nespravedlivé! 
  • Když dostanete strach, že Vás někdo zraní, a Vy se začnete bránit. Vždyť je to pud sebezáchovy! 
  • Když lidi kolem Vás začnou lásku a pravdu, bez kterých, jak jsme si ukázali, nemůžeme nikdy žít opravdu šťastně (pokud je chápeme opravdu správně), shazovat a vláčet stokou. Jsme tak zvyklí jít tam, kam jdou lidi kolem nás!  
  • Když začnete mít pocit, že Vaše láska není vítaná. Že se s ní dáváte všanc. Že může být špatně pochopena a Vy považováni za slabochy bez špetky hrdosti. 
Ale copak jste už nepochopili, jak velký dar láska je a co všechno umí?? Láska nám nabízí spoustu darů (8 darů (z) lásky): 
  1. probouzí v nás samu lásku. Lásku k člověku i ke světu. A vášeň, s jakou se jim oddáváte, aby Vás naplnili štěstím a Vy je. Najednou cítíme, jaké je to opravdu milovat.
  2. motivaci a sílu dělat vše, co si zamaneme. Navzdory čemukoliv a komukoliv. Najednou vidíme, co je pro nás opravdu důležité.
  3. dává nám možnost vnímat hodnotu toho, s čím se potkáváme, a radovat se z toho.Najednou cítíme tu opravdovou radost ze života.
  4. dává nám pocit přijetí a odpuštění. Vědomí, že se před někým nemusíme schovávat za masky. Najednou víme, že se nemusíme bát odsouzení a na nic si hrát.
  5. dává nám schopnost vnímat vše jako vzácný dar. Znáte tento pocit? Bdělý, radostný, vděčný?
  6. dá Vám svobodnou otevřenost. Jen když budete opravdu chtít a necháte toho žebráka v sobě jít. Najednou víte, že nepotřebujete vůbec nic. Že máte a vždy budete mít vše, co potřebujete!
  7. láska Vás ochrání. Dá Vám pocit bezpečí. A z ní vyplývající sebedůvěry.
  8. a tou třešničkou na dortu je pocit propojení a jednoty. Na nic nejste sám a nic Vás ve skutečnosti neohrožuje.
Čím hlubší láska, čím radikálnější svoboda, čím statečnější odvaha, čím větší otevřenost, tím stabilnější propojení – najednou pro Vás není ten Druhý ten, od kterého ten První něco potřebuje, něco od něj chce, nebo se v souvislosti s ním něčeho obává (třeba že o něj přijde). Najednou pro Vás není oním Buberovským Ono, ale skutečným Ty.

Až jednou budete stát na onom rozcestí mezi láskou a neláskou, na onom kříži duality, vzpomeňte si na tento článek. A na všechny ty dary lásky... 
 

Až jednou přestanete vzdorovat takové lásce (protože Vás ta otevřenost a zranitelnost děsí a nejradši byste utekli před zrakem té lásky, která vidí do Vašich největší slabin a největších ran), až jednou přestanete mít pocit, že po lásce něco chcete (zatímco ona Vám dává a Vy to jen nevidíte) a až jednou před touto láskou přestanete couvat, můžete prožít několikanásobně znásobené to, co člověk prožívá, když prvně udělá krok blíž k člověku, který ho přitahuje. Jen Život, pokud ho budete TAKTO MILOVAT a tu lásku sami nezradíte, Vás nikdy nezradí... 
To bude ten Váš bod, ze kterého nebude návratu… 
http://probuzeni.blogspot.cz/
 
(Pokud se Vám článek líbí, nezapomeňte ho, prosím, sdílet dál. Díky :-))

—————

Zpět